Standardní pohled na krize státního dluhu, kde jsou dlužnické země, které selžou, vykreslovány jako oběti neštěstí, například při negativní změně ekonomických podmínek, nebo špatných úmyslů v případě podpory přes tzv. supí fondů. A protože to není jejich chyba, standardní názor zní, že větší břemeno by měly nést bohaté země.
Koronakríza tvrdě zasáhla světové ekonomiky. Účinky byly obzvlášť závažné v zaostalých zemích, kde jsou na tom ekonomiky horší a infrastruktura zdravotní péče omezenější. Covid-19 přiměl některé zaostalé ekonomiky, aby si vybrali, zda budou v těchto složitých časech uspokojovat potřeby svých obyvatel a zda dokáží splácet svůj státní dluh. To vyvolalo obavy ohledně křehkosti trhu se státními dluhopisy.
Mezinárodní instituce a analytici začínají věnovat pozornost budoucnosti trhu se státními dluhopisy. Kristalina Georgievová, šéfka Mezinárodního měnového fondu a Sigrid Kaagová, ministryně zahraničního obchodu a rozvoje Holandska, tvrdí, že rozvinuté ekonomiky „musí více pomáhat zemím s neudržitelným dluhovým zatížením“, protože „rozvojové země s nízkým příjmem potřebují silnou finanční podporu.“ Ekonomové Willem H . Buiter z Kolumbijské univerzity a Anne Sibertová z Londýnské univerzity, tvrdí, že je třeba revidovat mechanismy restrukturalizace státního dluhu z důvodu tlaku, kterému musí dlužnické země odolávat při selhání svých dluhových závazků.
Základním problémem v rozvojových ekonomikách není nedostatek peněz nebo finanční podpory. Mezinárodních rezerv (amerických dolarů) není nedostatek. Centrální banky zaplavují trhy likviditou od krize v roce 2008. Problémy se státním dluhem vznikají z důvodu nedostatku fiskální disciplíny a nedodržování smluv a v případě investování je to honba za prémií i za cenu akceptace vysokého rizika. Poskytnutí větší finanční podpory bez řešení těchto základních problémů není řešením, jen to oddaluje dluhovou krizi.
Dlužnické země se rozhodli hledat úvěr na mezinárodním trhu. Také se rozhodují, zda podpoří reformy své hospodářské politiky a institucí. Poslední selhání v Argentině a Ekvádoru nejsou výsledkem smůly nebo špatných úmyslů cizinců. Mohou si za to sami. Chybí jim politická vůle uskutečnit reformy potřebné k finanční udržitelnost. Ale my se na ně díváme jako na oběti.
